Žena, která miluje vůni benzínu

18.09.2023

„Jsem milovnice závodních aut, mám ráda ten zvuk a vůni. Vím, že někomu to může smrdět a dělat hluk, ale pro mě cítit spálené gumy, benzín a slyšet zvuk motoru je skoro extatické blaho“, říká se smíchem Markéta Srbová, moderátorka pořadu Týden v motorsportu, který je pravidelným magazínem vysílaným na stanicích O2 TV Sport a Premier Sport 2.

 

První otázka při setkání s atraktivní mladou ženou padla naprosto přirozeně. Jak jste se k závodním autům, jako k Vašemu životnímu tématu, vlastně dostala? 

Začalo to asi už v dětství. Panenky skončily hned někde v rohu. Ale když mi dal táta dvě autíčka, s těmi jsem si vyhrála nejvíc. Navíc jsem byla v rodině jediná holka. Mám pět bratranců, jestli počítám správně (smích). Kluci měli v dětství autodráhu. Nechtěli mě k ní pustit a já jsem kvůli tomu vždycky brečela. Jako holka jsem hltala Formuli 1 do doby, kdy jezdil Michael Schumacher. Že bych měla v rodině nějakého závodníka, po tom jsem zatím nepátrala, moje máma nemá ani řidičák (smích).

Jak jste se posunula od dětského zájmu k profesi? 

Původně jsem chtěla být právnička nebo novinářka. Moje rodina mé představy o budoucím povolání hodnotila skepticky, takže mě od role právničky odradili, ale sen o novinařině jsem si nenechala vzít.

Jste moderátorkou, reportérkou a spolutvůrkyní nového pořadu Týden v Motorsportu na stanicích O2 TV Sport a Premier Sport 2. Povíte nám něco o své práci?

Chceme přilákat k motorsportu nové fanoušky, nadchnout pro něj i lidi, kteří nejsou odborníci. Točíme reportáže z rallye, rozhovory se závodníky, tvoříme speciály o nových modelech (nejen) závodních aut nebo o motorkách. Vyhledáváme zajímavosti z méně známých disciplín, jako je třeba trial, kde máme v jednotlivých kategoriích vicemistra a mistryni světa. Věnujeme se moc rádi i historickým autům.

V prostředí motorsportu se jako reportérka a moderátorka pohybujete už delší dobu. Dříve jste pracovala pro ČT Sport. Které známé osobnosti jste během své kariéry vyzpovídala? 

Dělala jsem rozhovory Mikou Häkinnenem, Davidem Coulthardem, Romainem Grosjeanem nebo  Emersonem Fittipaldim, kterého zná široká veřejnost. Větu „jezdíš jako Fittipaldi“ asi někdy slyšel každý. Rozhovor s Jacquesem Villeneuvem jsem zahájila chybnou informací, kterou jsem o něm našla na internetu. Pobavilo ho to natolik, že mi místo plánovaných 5 minut věnoval mnohem delší čas.  

Dostat se k závodníkům v emočně vypjaté atmosféře rallye není zřejmě jednoduché. Jak si  „připravujete půdu“ pro rozhovor? 

Je potřeba dostat se do zákulisí. Ukázat to, kam se fanoušek nepodívá, co mu nikdo neřekne. Záleží taky na tom, zda jsem v prostředí, kde mě závodníci znají, nebo jsem nová. Dodržuji nepsaná pravidla a když vidím, že závodník má plnou hlavu starostí, upozadím sebe a přemýšlím, jak rozhovor udělat jinak. Často se mi vyplatí dát přednost lidskému přístupu před rychlým získáním „senzace“. Pak už je to opravdu jiné. Dostanete se „dovnitř“, lidi vás začnou brát, máte od nich zpětnou vazbu. Když máte kamarádské vztahy nejenom s jezdci, ale i s týmem, s inženýry,  dozvíte se spoustu věcí navíc.

Máte nějaký reportérský sen? 

Jako malá holka jsem snila o tom, že se setkám s Michaelem Schumacherem. Když jsem se dostala do televize a měla jsem možnost udělat svůj první velký rozhovor s formulovými jezdci, stal se Schumacherovi úraz a k setkání už nedošlo. A něco podobného se mi stalo i letos. Na mistrovství světa v rallye jsem si přála udělat rozhovor s mým druhým dětským idolem, Sebastienem Loebem. Sebastien ale zrovna částečně přešel do rallye crossu. Reportérské sny mě nějak míjejí (smích).

Pomáhá Vám ve Vaší profesi to, že jste žena? Anebo je to někdy překážkou? 

Tuhle otázku jsem čekala, není neobvyklá. 50 % lidí je připraveno na to, že žena v motorsportu je a 50 % ne. A pořád si bude stát za tím, že žena tam nemá co dělat. Tyhle tendence jsou hlavně v České republice. Tady (v ČR) většinou stojím já, občas nějaká další reportérka a halda chlapů (smích). U nás je zažitý úzus, že muži autům víc rozumí, protože jsou více technickými typy a mají „od přírody“ předpoklady.

V čem je to tedy ve světě jiné? 

Na závodech se ženami – reportérkami a moderátorkami se běžně setkáme. Průběh závodů komentují fundovaně a je to velké oživení a zpestření, protože žena má jiný úhel pohledu. Je spousta otázek, které položím a na které mi později muži řeknou, to by mě nenapadlo, se na to zeptat. Na ženu se také závodníci často usmívají a jsou příjemní. Když jsou třeba po závodě naštvaní, nedají nám to „sežrat“ jako chlapovi. Jsou ale i takoví, kteří jsou vysazení na hloupé otázky a když si myslíte, že dáte rozhovor s nimi „z oleje“, nedarují vám to. Takže příprava a neustálé vzdělávání se, je důležité, stejně jako v každém oboru.

Kde jste byla pracovně v poslední době? 

(Rozhovor jsme dělali v červnu – pozn. redakce).

S týmem Týdnu v motorsportu jsem byla v Portugalsku na mistrovství světa v rallye. Startuje na začátku roku nejznámějším závodem v Monte Carlu (v Monacu – pozn. red.). Monte Carlo je pojem, protože se tam jezdí i Formule 1 a zároveň je zázemím závodu. Je obrovský zážitek vidět závodní auta v samotném centru města před známým Cassinem de Monte Carlo. A slavnostní ceremoniál celé soutěže, to je něco nádherného! Natáčeli jsme také na mistrovství světa v Chorvatsku, Rallye de Portugal nebo Rallye de Italia na Sardinii.

Stíháte poznávat i země, do kterých cestujete za automobilovými závody? 

Dny na rallye jsou dlouhé. Začínáme v 6 hodin ráno a na nohou jsme až do půl noci, nebo ještě déle. Takže o klasické turistice nemůže být řeč. Vždycky je ale krásné, když díky přejezdům na rallyové zkoušky (dojíždíme i 100 - 200 km) vidíme také kus země, ve které právě jsme.

Co je pro Vás ve Vaší práci hnacím motorem práci? Dáváte si nějaké „motivační mety“?

Pro mě je jedno, jestli dělám rozhovor s mistrem světa, zahraniční hvězdou, nebo jestli jsou to čeští závodníci. Moje práce mě nesmírně baví i proto, že se dostanu k lidem, kteří mají úžasné příběhy. Ne vždycky se může závodník věnovat jenom závodění. U nás si spousta jezdců zazávodí o víkendu a v pondělí jdou do práce. A vidíte, že ten člověk dělá maximum možného. Ukrajuje si čas s rodinou, čas z práce, snaží se všechno skloubit, aby si mohl dopřát ten koníček, tu vášeň, tu lásku … A ve chvíli, kdy závodníka chytíte hned po dojetí závodu, a my, reportéři, máme možnost dostat se do tzv. stop míst, tak v tu chvílí, v té stopce, když se otevřou dveře auta, tam jsou ty emoce, tam se nadává, když se něco nepovede, tam se směje, když se daří. Mám ráda tyhle příběhy, které k motorsportu patří.

Markéta Srbová

•  Markétu můžete vidět každý druhý pátek v pořadu Týden v Motorsportu na stanicích O2 TV Sport a Premier Sport 2.
•  V minulosti pracovala jako reportérka ČT Sport, moderátorka a obchodní manažerka TV Sport 5, nebo moderátorka rádia Kiss Morava. 
• Několikrát zkusila jízdu závodním autem a nevylučuje, že by v budoucnu mohla závodit. 

 

Z Mistrovství Evropy Autocrossu v Přerově 2023 po rozhovoru s Thierry Neuvillem
- několikanásobným vicemistrem světa v rallye.

 

Tři otázky na tělo

Kdy jste si dělala autoškolu? A udělala jste ji napoprvé? 

Autoškolu jsem dělala až ve 21 letech, když už jsem věděla, že budu mít vlastní auto. Zkoušky jsem dala na první dobrou, to se musím pochválit (smích), i když jsem byla u jednoho z nejtvrdších komisařů té doby. To byl zrovna ten typ muže, který tvrdil, že žena za volant nepatří.

Měla jste nějakou pojistnou událost? 

Tak já se přiznám (smích). Za 14 let, co sedím za volantem každý den, jsem řešila dvě pojistné události, při kterých se naštěstí nikomu nic nestalo. První auto, které jsem si pořídila, bylo 23 let staré. Zaparkovala jsem před domem kamarádky, kde jsem tehdy byla na návštěvě. Zatáhla jsem ruční brzdu, která úplně dobře nefungovala a auto z kopce odjelo samo. Jelo docela pomalu, nenarazilo do jiných aut ani nedej bože do lidí, ale dole se potkalo s druhým autem. A hláška dopravních policistů „ty vole, to auto je bez řidiče“ zcela výstižně popsala situaci.

Malujete se za volantem ve zpětném zrcátku? 

Ne, v žádném případě! Za volantem se má člověk věnovat řízení. Předejde se tak nepříjemným událostem, haváriemi počínaje a tvoření kolon konče. Takže malování zvládám před tím, než nasednu do auta, nebo potom (smích). A pokud někdy vyřizuji v autě nutné hovory, používám hands free.